Stetind

Fotky ze starého blogu, text zkrácen.

Začátek července 2014. Jedeme na sever Evropy a protože počasí přeje, poněkud spontánně se rozhodneme, že bychom si mohli vylézt na Stetind, norský národní vrchol. Možná to je jediná země, která něco takového má, ale při pohledu na tento majestátný žulový monolit není moc podivné, že Norové měli potřebu dát mu nějakou nálepku. Na vrchol vede několik různě těžkých lezeckých cest ze všech stran, ale i kdybychom sečetli pomyslné skóre našich lezeckých dovedností dohromady, nebylo by to dost na to, abychom mohli na vrchol lézt některou z těch těžších a navíc kompletně po vlastním jištění, protože odjištěná cesta na vrchol nevede. Zvolíme tedy samozřejmě normálku. Údajný choďák. I tam je ale potřeba minimálně postupové jištění a pár friendů a vklíněnců.

Na parkoviště pod horou dorazíme asi v 10 večer. Sbalíme věci, pojíme, asi tak půl hodinky symbolicky poležíme na karimatce, nakrmíme komáry a zhruba o půl jedné ráno vyrážíme. Jdeme ve čtyřech po dvou týmech. Já, Peťan a Čenda a Peťan Neubauer, nejlepší zvukař v Česku. Ti pak zůstanou na předvrcholu a budou se několik hodin kochat výhledy, zatímco my polezeme na vrchol a zpátky. Na Stetind za jasného letního dne leze denně docela dost lidí, takže chceme co nejmíň otravovat svou přítomností další zkušenější skupiny, které zatím sladce pochrupují ve stanech, zatímco je po půlnoci míjíme. Nemalou odměnou je nám za noční start i měkké světlo půlnočního slunce, které se během výstupu nahoru opírá v okolní krajině. Cenou je za to únava. Výstup je to náročný a trochu se před ním vyspat není určitě od věci. Aspoň bych si z vrcholu třeba pamatovala víc než to, že jsem tam spala.

Pár set metrů před Halls Fortopp (1314) se dostaneme na hřeben a martyrium na chvíli skončí. Terén je opět pevnější a příjemnější. Otevřou se fantastické výhledy. Na jedné straně moře s mnoha ostrůvky, Tysfjord zakousnutý do pevniny a Lofoty na obzoru. Na straně druhé nekonečné hory pokryté zbytky sněhu. Laponsko. A v popřetí skalnatí žuloví obři. Výhled ze samého vrcholu Halls Fortopp je top. Najednou se přímo před vámi zjeví obrovský žulový monolit Stetind, v pozadí fjordy, ostrovy a nekonečné hory. Žádná fotka dobře nevystihuje, jak obrovský kus kamene to je... Ač jsem na vrcholu Stetindu byla, ale protože nejsem zas takový fanda tradičního vícedélkového lezení, nemám zpětně potřebu se tam vracet. Na Hallse bych si ale vyšla znovu hned. Bru-tál-ní výhled. — Pár set metrů pod předvrcholem stetindu nazývaným Halls Fortopp (1314). Terén je opět pevnější a příjemnější. Otevřou se fantastické výhledy.

Vrchol se zdá být celkem blízko, ale jak už to v horách bývá, strašně to klame. Je to ještě docela štreka. Na Hallsovi si nachystáme lezecké vybavení. Lano, smyce, vklíněnce a friendy. Lezečky nejsou potřeba, i když jsem si místy říkala, že bych se s nimi cítila komfortněji. Helmy nemáme. Nevzali jsme si je z domu a jsme příliš nezodpovědní idioti na to, abychom se alespoň pokusili si je někde půjčit. Po cestě nahoru není žádný borhák nebo nýt, celou dobu se musí jít po vlastním. Pro zkušenější dvojice tu dává smysl postupové jištění, v našem případě to je nesmysl. Na dně kufru auta jsme našli jenom 3 friendy a 2 vklíněnce, ale Peťan říká, že to nějak bude stačit, “však je to lehké”, prý. Většina cesty skutečně ve své podstatě asi je choďák. Ale je to HODNĚ exponovaný choďák. Místy trochu jako Ostrý Roháč a Tri Kopy, ale bez řetězu. Místy lehčí, místy ještě trochu těžší. V nejtěžším místě je to taková poctivá UIAA pětka. Já si to celkově dala rozhodně spíš po čtyřem než po dvou. Celá rozklepaná. Přesně podle očekávání na vrcholu Halls Fortopp nepotkáme skoro nikoho. Na vrcholu nocovali dva lidi. Češi. V tomto jako národ nejsme žádní lenivci. Začínají lézt zatímco my si chystáme věci, a když konečně začneme my, jsou už pěkně daleko a my máme prostor a klid. Začnu trochu na sucho polykat, když vidím dvě barevné tečky jejich bund utopených v moři žuli, protože mám ještě lepší měřítko toho, jak velký kus cesty mě ještě čeká. — Vrchol se zdá být celkem blízko, ale jak už to v horách bývá, strašně to klame. Na Hallsovi si nachystáme lezecké vybavení. Helmy nemáme. Nevzali jsme si je z domu a jsme příliš nezodpovědní idioti na to, abychom se alespoň pokusili si je někde půjčit. Po cestě nahoru není žádný borhák nebo nýt, celou dobu se musí jít po vlastním. Pro zkušenější dvojice tu dává smysl postupové jištění, v našem případě to je nesmysl. Na dně kufru auta jsme našli jenom 3 friendy a 2 vklíněnce, ale Peťan říká, že to nějak bude stačit, “však je to lehké”, prý. Většina cesty skutečně ve své podstatě asi je choďák. Ale je to HODNĚ exponovaný choďák. Místy trochu jako Ostrý Roháč a Tri Kopy, ale bez řetězu. Místy lehčí, místy ještě trochu těžší. V nejtěžším místě je to taková poctivá UIAA pětka.

Fotka výše je z nejnáročnějšího místa celého výstupu. Obtížnost je psaná 5+ UIAA. Skoro celou dobu se drží tutová spára, do které zapadne celá dlaň. Být to deset metrů nad zemí, asi bych se nebála tomu napsat čtyřku. Ale ono to deset metrů na zemí není. Pod nohama zmizí pevná zem i stupy a nohy musím zapřít do holé stěny. Pod sebou strmá plotna skoro až do fjordu. Už jsem psala, že já a výšky se moc nekámošíme? Peťan už moje hysteráky ve stěnách trochu zná, takže na mě pokřikuje, ať se nedívám dolů. Já pokřikuji zpět, že jak to mám asi doprdele udělat, když se musím dívat, kam dávám nohy. On pokřikuje zpátky, že se mám uklidnit a jít, že to jsou přece úplná madla. Celá spára je hnusně upatlaná a mám pocit, že mi to může uklouznout jak v nějaké čtyřce v Krasu. Evidentně nejsem první, kdo se tu tak trochu zapotil. Nakonec si tuto posáž nějak vynadávám až do bezpečí, ale ještě se asi 10 minut se z toho třepu jako želé. Kousek nás pak čeká ještě jedno nepříjemné místo, těžší místo,kdy se musé slézt z asi 3-4 metrového šutru, zapřít se nohama a rukama o protější šutr a za zády mít jen příjemnou několikasetmetrovou díru do fjordu. Po těchto dvou místech se cesta o dost zlehčí. I já najednou můžu jít více po dvou než po čtyřech. Občas je třeba udělat trochu lezecký pohyb, ale hřeben se rozšíří a tak zbytek cesty už není tak nepříjemně exponovaný. Při výstupu poslední části ale narazím na druhý problém. Jakmile mi dojde v krvi adrenalin z lezení nad propastí, doběhne mě totální únava. Přistihuju se, jak usínám ve stoje. Za boha mi nejde udržet se v bdělém stavu. Hlavou mi občas proběhnout morbidní myšlenky na pochody smrti. Přestože je vrchol na dosah, ještě víc nás to zpomalí. Lidi nás předbíhají a titíž nás zase obchází po cestě dolů. Musí si říkat, že jsme totální lamy. Do očí se jim ale nedívám, radši ty svoje příležitostně zavírám. Peťanovi se taky radši do očí nedívám, protože tuším, že by mi to tempo dal hned za vinu. Právem. — Nejnáročnější místo celého výstupu. Obtížnost je psaná 5+ UIAA. Skoro celou dobu se drží hluboká spára na celou dlaň, ale je hnusně upatlaná. Evidentně nejsem první, kdo se tu tak trochu zapotil. Ač s malým hysterákem, nakonec si toto místo vynadávám až do bezpečí.

V poslední části výstupu se přistihuju, jak usínám ve stoje.

Výhledy prý docela dobrý, ale světlo hrůza, takže asi tolik nevadí, že jsem to prospala a vlastně si to ani moc nepamatuju. Cesta dolů je značně rychlejší a jednodušší. Vrcholový šlofíček asi taky odvedl svou práci. Na exponovanost si trochu přivyknu a už mi to nedělá tak velký problém jako cestou nahoru. Objektivem zoomujeme na Hallse a vidíme na horizontu stát Peťana II. s Čendou, jak nás už netrpělivě vyhlíží. Chudák, nakecali jsme mu, že to bude tak na 4-5 hodin. :D A ono je z toho krásných 7 hodin. Cesta zpátky je až na jedno místo stejná jako cesta nahoru. Pouze v onom nejtěžším lezeckém místě se musí povylézt na hřeben nad ním a z něj slanit zpět na chodník. A je tam na to dokonče přivrtaný borhák. Luxus. Je to asi jen 10 metrů, ale nemůžu říct, že by to pro mě bylo příjemné slaňování. Aspoň, že máme prasácké tlusté lano, které se mi v kýblu pěkně kouše, a ne kluzká tenká dvojčata, to nesnáším. Nikde jinde už se slaňovat nemusí. Poslední třetinu už pak jdeme taky jen s postupovým jistěním a nějak to už doklepeme až do bezpečí. — Výhledy prý docela dobrý, ale světlo bylo hnusnej plech, takže asi tolik nevadí, že jsem to prospala a vlastně si to ani moc nepamatuju, natož abych si vyfotila nějakou fotku.

Cesta dolů je značně rychlejší a jednodušší. Vrcholový power nap udělal svoje. Z vrcholu zoomujeme na Hallse a vidíme na horizontu stát Peťana s Čendou, jak nás už netrpělivě vyhlíží. Chudák, nakecali jsme mu, že to bude tak na 4-5 hodin. A ono je z toho krásných 7 hodin.

Velkou Fatrou