Stetind
Fotky ze starého blogu, text zkrácen.
Začátek července 2014. Jedeme na sever Evropy a protože počasí přeje, poněkud spontánně se rozhodneme, že bychom si mohli vylézt na Stetind, norský národní vrchol. Možná to je jediná země, která něco takového má, ale při pohledu na tento majestátný žulový monolit není moc podivné, že Norové měli potřebu dát mu nějakou nálepku. Na vrchol vede několik různě těžkých lezeckých cest ze všech stran, ale i kdybychom sečetli pomyslné skóre našich lezeckých dovedností dohromady, nebylo by to dost na to, abychom mohli na vrchol lézt některou z těch těžších a navíc kompletně po vlastním jištění, protože odjištěná cesta na vrchol nevede. Zvolíme tedy samozřejmě normálku. Údajný choďák. I tam je ale potřeba minimálně postupové jištění a pár friendů a vklíněnců.
Na parkoviště pod horou dorazíme asi v 10 večer. Sbalíme věci, pojíme, asi tak půl hodinky symbolicky poležíme na karimatce, nakrmíme komáry a zhruba o půl jedné ráno vyrážíme. Jdeme ve čtyřech po dvou týmech. Já, Peťan a Čenda a Peťan Neubauer, nejlepší zvukař v Česku. Ti pak zůstanou na předvrcholu a budou se několik hodin kochat výhledy, zatímco my polezeme na vrchol a zpátky. Na Stetind za jasného letního dne leze denně docela dost lidí, takže chceme co nejmíň otravovat svou přítomností další zkušenější skupiny, které zatím sladce pochrupují ve stanech, zatímco je po půlnoci míjíme. Nemalou odměnou je nám za noční start i měkké světlo půlnočního slunce, které se během výstupu nahoru opírá v okolní krajině. Cenou je za to únava. Výstup je to náročný a trochu se před ním vyspat není určitě od věci. Aspoň bych si z vrcholu třeba pamatovala víc než to, že jsem tam spala.
Pár set metrů pod předvrcholem stetindu nazývaným Halls Fortopp (1314). Terén je opět pevnější a příjemnější. Otevřou se fantastické výhledy.
Vrchol se zdá být celkem blízko, ale jak už to v horách bývá, strašně to klame. Na Hallsovi si nachystáme lezecké vybavení. Helmy nemáme. Nevzali jsme si je z domu a jsme příliš nezodpovědní idioti na to, abychom se alespoň pokusili si je někde půjčit. Po cestě nahoru není žádný borhák nebo nýt, celou dobu se musí jít po vlastním. Pro zkušenější dvojice tu dává smysl postupové jištění, v našem případě to je nesmysl. Na dně kufru auta jsme našli jenom 3 friendy a 2 vklíněnce, ale Peťan říká, že to nějak bude stačit, “však je to lehké”, prý. Většina cesty skutečně ve své podstatě asi je choďák. Ale je to HODNĚ exponovaný choďák. Místy trochu jako Ostrý Roháč a Tri Kopy, ale bez řetězu. Místy lehčí, místy ještě trochu těžší. V nejtěžším místě je to taková poctivá UIAA pětka.
Nejnáročnější místo celého výstupu. Obtížnost je psaná 5+ UIAA. Skoro celou dobu se drží hluboká spára na celou dlaň, ale je hnusně upatlaná. Evidentně nejsem první, kdo se tu tak trochu zapotil. Ač s malým hysterákem, nakonec si toto místo vynadávám až do bezpečí.
V poslední části výstupu se přistihuju, jak usínám ve stoje.
Moje skvělé vrcholové fotky.
Výhledy prý docela dobrý, ale světlo bylo hnusnej plech, takže asi tolik nevadí, že jsem to prospala a vlastně si to ani moc nepamatuju, natož abych si vyfotila nějakou fotku.
Cesta dolů je značně rychlejší a jednodušší. Vrcholový power nap udělal svoje. Z vrcholu zoomujeme na Hallse a vidíme na horizontu stát Peťana s Čendou, jak nás už netrpělivě vyhlíží. Chudák, nakecali jsme mu, že to bude tak na 4-5 hodin. A ono je z toho krásných 7 hodin.