Velkou Fatrou

Fotky ze starého blogu, text zkrácen.

V březnu se vracím po půl roce z Kanady, kde jsem se sice alespoň trochu naučila stát na lyžích, ale běhat mě tam moc nebavilo. S přicházejícím jarem mám velké ambice se sebou něco dělat, dva mesíce běhat jak blázen a na začátku května si dát po roce repete na Jesenické stovce. Moje imunita to vidí jinak, protože na celý duben podlehnu zákeřné rýmečce a už tak nic moc forma jde úplně do kytek. Nakonec jsem tedy nucena se s těžkým srdcem stovky vzdát. Utrpení z předešlého roku jsem ještě nestačila zapomenout a bez tréninku už nejsem ochotná to dělat znovu. Abych alespoň nasála atmosféru, dělám support Peťanovi. Ten ale v polovině závod taky vzdává.

Sotva můžu zase trochu dýchat bez záchvatů kašle, nadšeně kývnu na Peťanův návrh jet si spravit chuť na Velkou Fatru. Sice tak nějak tuším, že to bude bolet a běh to bude připomínat pouze vzdáleně, ale potřebuju se trochu vzpružit. 50k je jenom malé ultra, to snad přežiju i takto z fleku. Začátkem června pak bude moje nej nej nej Jesenická šedesátka, tak by to mohl být minimálně dobrý mentální trénink.

Volba padá na sobotu 19.5., první den, kdy to s počasím po týdnu silného deště vypadá nadějně. Vyjíždíme v pátek pozdě v noci. Snažím se v autě zavřít oči, ale Peťan se naopak snaží neusnout a nezabít nás, takže má rádio na plné pecky a mé pokusy o spánek jsou naprosto zbytečné. Zastavíme až někdy nad ránem v Ružomberku. Vydupu si, že si chci aspoň na chvilku lehnout vzadu v autě, než pojede bus na Donovaly. Schod mezi kufrem a sklopenými sedačkami vycpávám ruličkami toaléťáku a oblečením, což se mi perfektně podaří. Na Peťana toaleťák nezbyde a spí na schodu. To máš za to rádio… Ha. Osud mi ale stejně nepřeje. Po půlhodině polospánku mi pootevřených okýnkem začne pršet do obličeje, což se snažím statečně ignorovat, po dalších půlhodině polospánku zvoní budík. Supeeer. Nenatrénovaná a nevyspaná, to bude paráda…

Pytle pod očima jako tiší svědkové probdělé noci. Zběsilá snaha dohnat energii přesnídávkou.

Auto necháme v Ružomberku a valíme na bus na Donovaly. Odtud pak budeme stoupat na nízkotatranský Zvolen, z něj po bočním hřebínku směrem na velkofatranskou Krížnou, pak dále po hlavním hřebeni Velké Fatry přes Ostredok, Ploskou, Rakytov až na Smrekovicu a kolem Vlkolínce dolů zpět do Ružomberku k autu. Má to mít něco kolem 50 km a 3000 metrů převýšení. A asi můj první delší běh na Slovensku a ve skoro dospěláckých kopcích. Sorry, Jeseníky.

Motlitba a můžeme začít.

Když po prvních 100 metrech musím přejít do chůze, plně mi dojde, že to bude dlouhý den.

První kopec je naprosto tristní.

“To jste mi neřekli, že si zmáčím kabát…"

Na nízkofatranském Zvolenu nás vítá klemra a hmla.

Ale taky je tam konečně trochu rovina, kde se to dá rozpálit vražedným tempem, čili asi 7 minut na kilometr.

Bočním hřebínkem směrem k Velké Fatře. Mraky se začínají zvedat a s nimi i nálada.

Čendův americký usměv a ospalek v oku.

A tady by se někdo mohl třeba rozběhnout, páč toto je rovina…

No proto.

Vrchol Krížnej je plný lidí a tak zdrháme dál s cílem na chvilku zastavit až na Ostredoku. Na hřebenu s nevýrazným stoupáním mám zase trochu světlou chvilku. Je to boží, mnohem lepší, než jsem čekala. Miluju takové travnaté kopce.

Výjimečně jsme se při celodenním běhu zvládli nepohádat ještě před obědem a tak tentokrát vyjde i ucházející samožerka! Po obědě už se totéž říct nedalo, takže první a poslední.

Na salaši pod Suchým mám slíbenou svačinu, takže tam se mi chvátá docela dobře. Peťan tam má svou instagramovou “chvilku”, čili pauza na hodinu a půl, protože followeři do večera bez jeho instastoríček nevydrží. Dost brblám, protože mi je jasný, že tím pádem totálně zatuhnu, ale jakmile jednou Petr vezme do ruky telefon a vidí, že se chytá LTE, můžu klidně vyhrožovat sebevraždou a stejně ničeho nedosáhnu. Zároveň se mi strašně chce spát, takže se rozvalím na slunku a během chvilky o sobě nevím.

Stoupání na Ploskou po mé siestě je přesně tak špatné, jak jsem očekávala. Ale představuju si, jak tu někdy poběžím znovu v trochu lepší formě.

Běh je sice od začátku strašná trága, ale samozřejmě se přidá ještě píchání v koleni. To tu dlouho nebylo. V nohách mám asi 25k, jsme asi v půlce, ale odtud to už bude jenom horší. Začínám spřádat plány, že skončím na Smrekovici a k autu se nějak dopravím stopem či busem. Peťan razantně odmítá, protože sytý hladovému nevěří a dokud stojím na nohách a neválím se ve smrtelné křeči na zemi, jsem dle něj dostatečně fit na to pokračovat. Jsem chudák.

…a někdo má čas fotit kytičky, zatímco se táhnu jak smrad.

Slováci to s karpatskými kopečky docela vyhráli. Krása.

Aby toho stěžování si nebylo málo, celou dobu mě šikanuje pes, který mi střídavě šlape na paty či bez varování probíhá mezi mýma nohama, když se snažím přeskakovat šutry. Jsem chudák!

Ještě aby se mi s tou pneumatikou na břiše, poctivě vypapkanou během sladkých snídaní v kanadském mekáči, běželo dobře, že?

Rakytov před námi. Můj oblíbený kopec. Jsem už slušně vyřízená. Neustálé pauzy, během kterých si Petr fotí fotky, mě vyčerpávají. Během stoupání nespustím oči z hodinek a dovoluju si zastavit každých 50 výškových metrů, i když bych se nejradši vydýchávala už po deseti. Nevěřím, že se zvládnu doplazit až do Ružomberku.

Nesmírná krása.

Pauza číslo 354.

Kolem Rakytova to miluju. A když to někde mám ráda, líp se mi tam běží.

Ok, zas tak líp ne.

Pauza číslo 589. Kdesi za Smrekovicí, kde mi nebylo dovoleno nastoupit na autobus z údajného důvodu, že už žádný nejede, což si kvůli tomu, že nemám sama data v mobilu, nemůžu ověřit. Nicméně, po 9 letech vztahu člověk pozná, když ten druhý lže. A Petr lže, jak když tiskne. Poslední část už není dlouhá, ale v tomto stavu každá minuta trvá desetkrát tolik. Přestože už jen více méně pozvolně klesáme, z běhu je už jen velmi trapné cupkání.

Malá vzpruha přijde až se setměním. Seběhneme do lesů u Vlkolínce. Nejdřív nás postraší pastevečtí psi, ale Čenda to s nimi vyřeší. Pak vstoupíme do hlubokého smrkáče a Peťan začne schválně mluvit dost nahlas a já hned poznám, že je připosranej z medvědů. Co si budem, já taky. Abych odehnala medvědy a trochu se pomstila Peťanovi za dnešní útrapy, zpívám si různé písničky od Roxette, přičemž je třeba přiznat, že do rozsahu hlasu jejich zpěvačky mám hodně daleko. Důležité je, že to funguje. Medvědi utečou a na Peťanovi poznám, že by nejradši utekl taky. Měl mě nechat jet autobusem…

Toto krásné umění je Ružomberok v dálce. Všude kolem jsou velká stáda ovcí, kterým ve světle čelovky svítí oči. Cvrčci jedou brutální koncert. Ve vzduchu jdou cítit ovčí hovínka. Nebojím se přiznat, že mi to nesmrdí! Nebýt strhaná jak rybíz, asi se rozplynu nad tou romantikou a atmosférou starého světa.

K autu už jen kousek. Že to bylo super si plně uvědomím se zpožděním. Jako vždy až za pár dní. Poté, co zase jakž takž sejdu schody normálně. Tak zas někdy. Dík a čau.