Femundsmarka 2020

Vracející se si možná všimli, že mám už pár měsíců nové stránky. Letos v zimě jsem před lockdownem utekla na Lofoty, aniž bych předem tušila, že to pro mě ve výsledku bude znamenat daleko tvrdší izolaci, než jakou bych byla musela podstupovat doma. Zatímco za okny řádil vítr, mokrý sníh “padal vodorovně”, vlny cákaly až na okna a já šílela z nedostatku lidského kontaktu, zabavila jsem svou hlavu mimo jiné tím, že jsem si předělala webovky. Starý blog je momentálně zrušený. Možná ještě zrecykluji některé ze starších článků z běžeckých výletů, jen těch mi je trochu líto. Tentokrát se pokusím nenahrávat sem tuny balastu, ale jen věci, ke kterým se sama ráda budu vracet. A právě fotky z loňského rychlovýletu do Femundsmarky jsem určitě nechtěla nechat ležet na úložišti do skonání věků.
…
Na začátku září 2020 přijíždím domů po létě stráveném na Lofotech. Leckdo by tvrdil, že nic lepšího v celém Norsku není. Ač jsem zrovna přijela z jedné z nejkrásnějších lokací na světě, cítím se trochu neukojená. Možná mě to naučily domací Rychlebské hory, ale mám raději trochu obyčejnější krásu a otevřenou krajinu. Sotva doma vybalím, začnu se dívat po letenkách zpět. Nic není hezčí než zářijová podzimní tundra. A málokde je tundra tak hezká jako ve Femundsmarce. Tam bych na podzim klidně jezdila každý rok…

Nejprve se chystám jet sama, ale pár dní před cestou se ke mně spontánně přidává kamarádka Janka, se kterou jsme se poznaly v kanadském Whistleru. Neviděly jsme se téměř dva roky. Po dlouhé době je v ČR na návštěvě a z možnosti jet společně na sever je naprosto nadšená hned od první vteřiny, kdy jsem se o tom zmíním. Sice to pro mě znamená, že celý výlet bude trochu v jiné náladě, sólo cestování má leccos do sebe, ale za současných okolností pro mě bude lepší jet s někým. Asi 4 dny poté se potkáváme v Praze na hlaváku. Janča mě zahlédne první, já můžu jít jejím směrem jen po sluchu, její smích jde slyšet přes celé nádraží. Nic se nezměnilo, v pořádku, bude to dobrý výlet.

Letíme ráno do švédského Göteborgu, což je sice stále celkem daleko od cílové destinace, ale letenky tam byly tak levné, že to za ten den jízdy autem dál na sever stojí. Pomalu se vezeme malebnou švédskou krajinou, dokud v hluboké noci nedorazíme do městečka Idre. Jakmile vylezu ve tmě z auta, hned mě do nosu praští mrazivý vzduch a známá vůně podzimního listí. Nádhera. Jsem šťastná. Těšila jsem se dva roky, konečně jsem zase tady.

Ráno ještě složitě sháníme plynovou bombu a balíme batohy. Janča má jen asi 35l krosničku, což mě trochu zděsí. Narve do ní ale věci tak, že tam nezůstane ani centimetr krychlový navíc. V Kanadě jsme o Janě říkali, že má Hermioninu kabelku, protože nebylo možné ji na ničem nachytat. Vždy odněkud vytáhla všechno, co člověk zrovna potřeboval, i když to třeba zrovna byly opravdu bizarní věci. Jana byla imrvére ready...

Kolem oběda konečně zvládneme z Idre vyrazit na jezero Grövelsjön, kde necháme auto. Protože jsme ztratily hodně času, seženu na místě telefon na urostého Švéda Erika, který nás na motorovém člunu převeze na druhou stranu jezera do osady Sylen, odkud začínáme hike přes Grøtådalen - Oasen - Roasten - Svukuriset - Elgå (původně bylo v plánu kolečko, čili dojít zpět do Grövelsjön, ale kvůli počasí a zhuntovaným tělesným schránkám jsme skončily o den dřív).

Ve Femundsmarce jsem byla už mnohokrát, ale nikdy se mi nepodařilo dostat se do údolí Grøtådalen. Měli jsme tam namířeno před 10 lety, když jsem byla v Norsku poprvé. Spali jsme tehdy právě kousek za osadou Sylen a přes noc napadaly hromady sněhu, takže jsme se museli vrátit. V tuto dobu už zima může přijít každým dnem a zůstavá až do května. Bez adekvátního vybavení tu sněhovou vánici nikdo na pláních potkat nechce. Femundsmarka je sice docela na jihu, ale je to jedna z nejstudenějších částí Norska.

Už od prvních kroků jsem naprosto uchvácená rázem krajiny v těchto místech Femundsmarky. Jsem moc ráda, že se to konečně podařilo a můžu aspoň v rychlosti prozkoumat neznámou část. Sotva jsme stačily vyrazit, už plánuju, jak se sem budu vracet. Chudák Janka, která prvních pár hodin musí poslouchat moje vzdychání, jaká je to krása.

Potkáváme skupinku několika sobů, kteří splývají v krajině. Zalituji, že jsem si nevzala teleobjektiv. Batoh mám ale už tak těžký jako nikdy předtím. Natož v něm hledat místo na dlouhé sklo. To bych musela vytáhnout nějaké přebytečné jídlo, ale čím jsem starší, tím mám jasnější priority. Třeba příště s nějakým chasníkem. :)

Chodník se dál vine kolem úzké říčky Grøtåa. Začínám si všímat, že tento rok je ve Femundsmarce opravdu málo vody. Dřív tu bylo nemožné jít na hike a nemít po 5 minutách mokré nohy.

Hned po pár kilometrech se mi podaří špatně našlápnout a zvrtnu si kotník. Není to nic strašného, ale až do konce výletu mi to střídavě opuchá a bolí. Už nějakou dobu nenosím pohorky, ale chodím v lehkých teniskách s goráčem, což se mi teď vymstilo. Kotníkem navíc bohužel tělesné trable neskončily…

Z vyvýšeniny nad říčkou se otevře výhled na trojvrchol masívu Store-Svukue. Tam bych taky chtěla vyšlápnout, ale je mi jasné, že to tento výlet asi ještě neklapne. Další důvod se vracet…

První den mám v plánu dojít do staré osady Grøtådalsætra. Není tam sice žádná otevřená chata, ale skrytě doufám aspoň v nějaký přístřešek, abychom nemusely stavět stan, případě jen tropiko. Cestou potkáme tuto loveckou chatu, která mě trochu zmate, na vteřinu myslím, že už jsme v osadě. Signál tu není, v lese se mi z papírové mapy čte špatně, jsem příliš zhýčkaná moderními technologiemi. Brzy se ale ukáže, že ještě musíme jít dál.

Do osady nakonec nedojdeme. Vím, že už jsme kousek, ale nechci pro jistotu nic riskovat a raději stavíme stan. Jsem v těchto místech poprvé a vím, že se Femundsmarka může během pár kroků změnit v kamenitou krajinu, kde se místo na stan hledá hodně blbě. Bojím se, aby mi v noci nebyla zima, můj letní spacák už má nejlepší za sebou, ale je překvapivě teplo.

Tato oblast leží poměrně dost daleko od větších měst a tak si můžu vychutnat nezvykle výraznou mléčnou dráhu, která sem tam vykoukne mezi dírami v mracích. Navíc jsme to krásně načasovaly na fázi novu, takže bez čelovky opravdu nejde vidět na krok.

Femundsmarka je docela hluboko pod polárním kruhem a tak se nestává každý den, že by polární záře tančila přímo nad hlavou. Grafy jsem pozorně sledovala před cestou, záře jsou vždy okolo rovnodennosti silnější, což samozřejmě platilo i tentokrát. Doufala jsem, že budeme mít štěstí, ale vždy, když zavládly dobré podmínky, bylo zataženo. Jana záři už viděla v Kanadě, ale nikdy ne moc silnou a vysoko na obloze. První noc nám na chvíli zasvítila alespoň na horizontu. I těch pár zelených pixelů mě potěšilo. Jakoby na mě z dálky mávalo moje milované Tromsø.

Ráno nás probudí sob, který šmejdí těsně u stanu. Olizuje hlínu na místě, kde jsme večer scedily těstoviny. Sobi mají zvláštní zvukový projev, divné hekání, funění a chrochtání. Prvních pár vteřin, zatímco jsem stále v polospánku, jsem přesvědčená, že je to medvěd. Těch tu není moc, ale občas se nějaký objeví. Není to ale poprvé, co mi sob šmejdí kolem stanu, jsou strašně drzí. Sbalíme se a pokračujeme. Sob stojí opodál v křoví a čeká, až vypadneme, aby mohl pokračovat v olizování soli. Spaly jsme doslova pár set metrů od Grøtådalsætry, kde jsem chtěla přespat původně.

Pokračujeme dál směrem k druhému největšímu jezeru v Norsku, Femundenu, které leží někde mezi náhorní plošinou, odkud je cvaknutá tato fotka, a horami v pozadí.

Pomalu se taky loučíme s říčkou Grøtåa. V pozadí je hora Kratlvola, za níž je už zase Švédsko. Švédové za hranicemi nemají národní park jako tu v Norsku, pouze rezervaci Rogen (Rovje), je tam krásná soustava jezer vhodných pro výlety na kánoích.

Pomalu stoupáme z údolíčka výš a blížíme se ke Store-Svuku. Barvy jsou neskutečné a teploty nadprůmerné. Máme velké štěstí.

Přibližujeme se k místům, která už důvěrně znám a na která se vlastně těším úplně nejvíc, tak se snažím moc nezdržovat. Přesto mě po cestě ještě něco překvapí. Jezero Heimveitjønna…

Jsem opět uchvácena. Je obrovská škoda, že je tak hnusné ploché světlo. Na druhou stranu je to ale dobře, protože bych asi nechtěla odejít. Sem si to opravdu někdy musím namířit znovu, postavit stan a počkat si na slunce.

Zavelím Janči, že si má dát svačinu, protože já potřebuju lítat kolem jezera a nacvakat tisíc fotek.

Z fotek, které odtamtud mám, opravdu nevynikne, jak krásně tam je.

Ač mi to je líto, nemůžeme tu být x hodin, dnes před sebou máme ještě kus cesty a zvlášť na posledních metrech bude potřeba mít trochu světla. Navíc chci udělat další pauzu poměrně nedaleko, na místě, kde už se napojíme na známou stezku.

Jezero Oasen je mým oblíbeným cílem při návštěvách Femundsmarky. Je napájeno malým meandrujícím potůčkem a obklopeno pokroucenými břízkami. Tento rok je ale skoro bez vody, takže můžu skákat po kamenech a vyfotit tuto fotku. Běžně bych byla po kolena ve vodě. Přítok do jezírka vyschnul úplně.

Skandinávské hory jsou porostlé nanismy břízek. Tu u jezera Oasen se vlivem drsného počasí kroutí do všemožných bizarních tvarů a vytváří zajímavé kompozice. Zatímco si fotím, Jana připraví polívku. Mám s ní výborný servis.

Od Oasen pokračujeme dále směrem k jezeru Nedre Roasten, kde budeme spát v chatě. Máme docela naspěch. Fotím jen od pasu kolem soustavy jezírek Røvoltjønnan. Janica má s sebou tři páry bot. Pohorky, tenisky a žabky. Snažila jsem se jí to na začátku rozmluvit, ale nedala si říct. Nakonec opravdu každý den poctivě použije všechny. Majstrštyk.

U jezer foťák schovám, aby mě to už nesvádělo se více zdržovat. Od nich sestoupíme zpět do lesa klestíme si cestu jezeru Roasten, ze kterého vytéká říčka Røa, která se poté vleje do Femundenu. Koryto je v jednom místě úzké a voda tam teče docela dravě, což se lesem ozývá do dálky. Kolem jezer Nedre a Ovre Roasten je několik chatek a turistických přístřešků, je to oblíbený cíl rybářů. Takže je to tu i protkané chodníčky. V jednom místě blbě odbočím a zajdeme si dobrý kilák. S Jankou jsme obě už servané jako rybíz a nemůžeme se dočkat cíle… Mechová gamma (sámský přístřešek) stojí mimo turistické značení a vzhledem k tomu, že je “trochu” maskovaná, se k ní cesta lépe hledá za světla.

Už se řádně smráká, když se přibližujeme k našemu cíli. Gamma je doslova na dosah, ale je schovaná v lese. Odbočím tedy z chodníku a snažím se ji najít. Chodíme ale v kruhu jako blázni, přeskakujeme bažiny, potůčky, klestíme se lesem nízkých bříz, ale chatka pořád nikde. Biju se do hlavy, jak můžu být tak blbá, vždyť jsem tam byla už tolikrát! Asi mi už hrabe z únavy. Nemám sice obecně orientační smysl zrovna na úrovni stěhovavého ptáka, ale ještě se mi nestalo, že bych tam netrefila hned napoprvé. Nakonec ji samozřejmě najdeme, ale je už skoro tma a jsme úplně na kaši. Hodíme do sebe teplé jídlo a jdeme hned spát.

Ráno máme nejluxusnější snídani. Zřejmě tu zatím nebylo moc mrazivých nocí, protože borůvky i brusinky jsou pořád krásně tvrdé. Nikam nespěcháme. Po včerejším dni si zasloužíme trochu odpočinku. Máme v plánu zase vyrazit až odpoledne. Nejraději bych tu zůstala dvě noci, ale na kopečku nad chatou se chytá signál a vidím, že se má zkazit počasí.

Odpoledne se tedy s chatou rozloučíme a pokračujeme. Mělo být zataženo a poprchávat, ale místo toho vysvitne slunce a je fakt teplo. Někdy je příjemné, když předpověď kecá. Janka mi musí pomoct nasadit batoh, protože k opuchlém u kotníku se přidávají zatuhlá bedra. Na problém mám zaděláno už od léta, kdy jsem zvedala nějaké těžké věci, od té doby to bolí. Ještě ale netuším, jak moc si tento výlet později odtrpím doma.

Opět překračujeme říčku Røa.

Břehy Nedre Roasten.

Borovicovým lesem stoupáme zpět na pláně k jezerům Røvoltjønnan, ale z jejich druhé strany. Opět potkáváme skoro vyschlá jezírka.

Ukazuje se, že předpověď zřejmě nekecala. Za zády se nám začíná sbírat slušný mordor. Stále chytračím, že nás to možná obejde.

Zatím stále s úsměvem, který nás poměrně brzy začně přecházet…

Dvojčata. Další z míst, kde bych si přála někdy vychytat dobré světlo.

Asi nikdy jsem ještě nezažila tak prudký pokles teploty doslova během jedné minuty. Mrak se přižene nad naše hlavy, zvedne se silný vítr a spustí se strašný slejvák, který trvá až do večera. Foťák ten den už musím schovat.

Kvůli větru a dešti se rozhodnu nepokračovat dále na otevřených pláních, přestože je to k našemu cíli kratší. Sestoupíme níže do lesa, nejdřív k přístavu/osadě Haugen u Femundenu, kde neúspěšně hledám přístřešek, a pak až do staré osady Kuvolsætra, kde si postavíme tropiko v jedné ze starých chat, která má aspoň trochu v pohodě střechu a podlahu. V noci je pěkná kosa. Věci máme mokré. Závidím Janě její suché tenisky pokaždé, když jdu ze spacáku ven a musím vklouznout do mých, mokrých a studených. Nalijeme si na noc každá do nalgene lahve horkou vodu a strčíme si ji k nohám do spacáku. Teplo vydrží téměř do rána.

V osadě Kuvolsætra je asi 6 chat. Asi do 3 z nich se dá dostat, ale rozhodně to není žádný Hilton. Je to fajn možnost za deštivých nocí, ať se zbytečně nezamokří stan. Celá osada má večer pěkně strašidelnou atmosféru. Děláme si z toho prdel, ale kdybych tam měla být sama, nebyla by to žádná hitparáda. Původní plán byl dojít do osady Svukuriset a odtamtud zpět k autu na Grövelsjön, což by byl ještě kus cesty, počasí je špatné a čekala by nás ještě jedna noc venku, navíc v horách. Rozhodneme se místo toho jít “jenom” do městečka Elgå na břehu Femundenu a cestu zpět k autu zkusit vyřešit až tam. I tak je to ještě poctivých 17 km. Celou cestu prší a fouká. V botech mi čvachtá. Nefotím. Nemluvím. Kulhám, bolí mě záda a mám chuť na čokoládové sójové mlíko. Stěžovala sis, že je sucho? Tady máš…

Když přicházíme do Elgå, začne zase brutálně silný déšť, asi na rozloučenou. Zaběhneme do obchodu. Záda mě bolí tak, že už si bez pomoci batoh nedokážu ani sundat. Ale to mě trápí až na druhém místě. Bez mrknutí porušujeme pravidlo č. 1: Nikdy nechoď nakupovat hladový. Do košíku obě házíme ten největší junk. Chipsy, sušenky, čokolády, sladké pečivo, tavený sýr, colu… Nakupujeme tak dlouho, že mezitím stihne vysvitnout slunce. Potom sedíme před obchodem, cpeme to do sebe a rozhodujeme se, jestli zkusíme stopovat nebo si zavoláme taxi. Nemusíme přemýšlet moc dlouho, jsme obě prošité jak deky, tak volíme to druhé. V Elgå končí cesta a trvale tu žije sotva 50 lidí. Nedá se asi předpokládat, že takto na večer tu bude jakýkoliv provoz. Navíc v době covidové by nikdo dvě buchty z ciziny do auta asi nechtěl.

V obchodě zjišťujeme, že v Elgå žádná taxi služba neexistuje (překvapivě…), ale dostaneme číslo na centrálu v 60 km vzdáleném městu Engerdal. Zvedne to paní, jejíž angličtina je úplně stejně tristní jako moje norština. Nakonec to dáme nějak dohromady. Cítím se na chvíli jako největší polyglot. Budeme muset čekat něco málo přes hodinu.Nikdy bych si nemyslela, že někdy v životě budu dobrovolně a navíc za střízliva platit za taxík tolik peněz. Opět jsem ráda, že jsme tu dvě. Ale hlavní je, že jsme měly levný letenky… :)

Paní taxikářka je veselá kopa, cesta uteče. Na Grövelsjön řekneme tusen takk, nastartujeme naše auto a jedeme zase zpátky do Norska, protože ráno ještě chceme navštívit národní park Gutulia, což je nejmenší národní park v Norsku. Procházka na odpoledne. Přespíme u jezera Fjellgutusjøen, kam se rovněž ráda vracím. Krásné zákoutí s pokroucenými břízkami, ideální camping spot. Ráno mě probudí slunce na obličeji. Je nádherné světlo. Přesně takové bych potřebovala tam nahoře ve Femundsmarce…

Od Fjellgutusjøen je krásný panoramatický výhled směrem na zvedající se hory Femundsmarky. Tu dole u jezera nefouká, ale nahoře jde vidět, jak rychle se pohybují mraky. Jsem nakonec docela ráda, že jsme to ukončily dřív a máme ještě čas si udělat pohodu.

Přejedeme do nedalekého národního parku Gutulia, který je zřízen především na ochranu zdejšího pralesa. Uprostřed parku je stará zachovaná osada. Byla jsem tu předtím jen jednou, v létě 2011. Od té doby tu mnohé z chatek trochu opravili, vystavěli tabule a ukazatele, místy jsou udělané dřevěné chodníčky a taky tu evidentně i kosí trávu. Nepůsobí to tedy tak starobyle a divoce jako předtím. Ale pořád je to krásná odpolední procházka. V osadě je i jedna malá otevřená chata.

Interiér otevřené chatky v Gutulii. Pětihvězda.

Janica losica…
U Gutulie si na sluníčku vaříme oběd a ještě dlouho jen tak zevlíme a pomlouváme mužské pokolení. Výlet se chýlí ke konci. Bylo to skvělé. Pořád máme ještě jeden den, ale už chceme přejet zpět do Švédska. Tam plánujeme navštívit největší švédský vodopád Njupeskär, který je docela nedaleko, v národním parku Fulufjället. Na druhý den ale beznadějně prší a nemá žádný smysl tam chodit. S obrovským časovým polštářem tedy jedeme zpět do Göteborgu.

V noci na letišti přebalujeme batohy a hlavně se snažíme vymyslet, jak zabalit dva sobí parohy, které jsem se rozhodla si vzít domů. Janka se obětuje a dá je do svého kufru, za což se jí odvděčím později v Praze, když si parohy vezmu zpět, připnu zvenku na svou krosnu a při prvním otáčení se jí málem vypíchnu oko. Aspoň má na obličeji škrábanec jako memento. Kdo může říct, že má jizvu po sobím parohu? Moc lidí určitě ne.

Čím víc se blížím k Jeseníku, tím víc přibývá přestupů a výluk. Každé nasazení a sundání těžké krosny je malý porod. Pár dní po příjezdu domů se už problémy jen rapidně stupňují, načež následující tři týdny prakticky nejsem schopná chodit, sedět, ležet. Tento výlet neměl happy end.

Absolutně nevím, co mám doma dělat s těmi parohy.

Ale stálo to za to. Už se těším na příště.