Femundsmarka 2021
Že sem vyrazím další podzim znovu, to jsem věděla celý rok. Grøtådalen je nádherná část a v roce 2020 se podzim nesmírně vyvedl. Nikdy jsem takové barvy ve Femundsmarce neviděla a jak jsem letos zjistila, dost možná jen tak znovu neuvidím. Loni bylo teplo a sucho. Ne že by letošní podzim ve Femundsmarce nebyl hezký, ale byl jiný. Studený a větrný. Stromy se ještě nestihly naplno zbarvit a vítr už je rval násilím dolů. Spodní patro jsem si taky pamatovala barevnější.
Tentokrát jsem vyrazila ve skupině větší než dvoučlenné. Společnost mi dělal pár geografů, Daniela s Dominikem a taky ajťák Ruda. Každý z úpně jiného těsta, ale všichni dostatečně spontánní na to, aby se mnou nechali vést po matoucích sobích cestičkách často končících v bažinách. Že se občas ztratím i u sebe doma, to jsem jim před cestou strategicky zamlčela. Nespěchali jsme. Chtěla jsem se zdržet na Heimveitjønně a Oasenu. Počasí mohlo být sice horší, ale taky rozhodně lepší. Vichřice na pláních nám docela vyliskala tváře (a potrhala stan). Deště bylo dost na to, aby nás kompletně promočil, ale zároveň bylo i dost slunce na to, abychom zase kompletně uschli. Zpět jsme šli stejnou cestou. Po tomto výletě už nebudu víckrát zkoušet tahat sama na zádech všechno vybavení s tím, že se nějak kousnu a dám to. Těžká bagáž ničí radost a motivaci objektivy naplno využít a celou dovolenou kazí pachuť bolestivé dřiny a frustrace, že se mi pak ze stanu vlastně ani nechce. Domů pak nepřijedu odpočatá, ale spíš jako z války.
Na vrchol Store Svuku to ale kvůli vichřici stejně nešlo. Takže zase někdy příště. :)
Díky českému Sony, potažmo Drahomíru Červeňákovi, za zapůjčení objektivů.
Stejně jako loni vyrážíme ze Švédska, ze střediska Grövelsjön, kde se dá zaplatit loď na druhou stranu jezera a ušetřit si tak asi 10 km šlapání ne tolik zajímavým a divokým terénem. Foto: Dominik Mach
Já, snažíc se přesvědčit ostatní, že sice jdeme jen po sobí stezce, ale určitě jdeme dobře. Nakonec jsme tu značenou zase našli. :) Foto: Dominik Mach
Tahle planina je z této strany taková brána do té nejkrásnější části. Letos nás tu pěkně zmáčel déšť. Foto: Dominik Mach
Cestou na Oasen. Foto: Dominik Mach
Loni v jezeru bylo hrozně málo vody a dalo se doskákat pro správný úhel po kamenech. Letos si to žádalo malé otužování. Foto: Dominik Mach
Hlavně nenápadně! :) Foto: Dominik Mach
Poslední den jsem zmožena a už se jen táhnu daleko za ostatními. Všichni se už těšíme do auta a na horkou čokoládu někde v teple. Citelně se ochladilo a za chvíli začnou poletovat první sněhové vločky. Nejvyšší čas se rozloučit. Foto: Dominik Mach
A zpět do “Svarje”! Foto: Dominik Mach
Poslední den se ještě zastavíme na vycházku do národního parku Fullufjellet a nejvyšší švédský vodopád Njüpeskär. Cestou na vodopád se zastavíme u jedné vyhlídky a začnou kolem nás prolítávat sojky zlovětsné. Připomnělo mi to krásné vzpomínky na kanadský Whistler, kde na nás během čekání ve frontě na vlek sedali Whiskey Jayové (taky sojky) a somrovali semínka. Zkusím tedy zvednout ruku do vzduchu a ejhle, umí to i evropské druhy. :)
Njüpeskär, nejvyšší švédský vodopád. Fotit se mi už nechtělo a navíc zrovna probíhala rekonstrukce chodníku k vodopádu, takže tentokrát jsem si s ND filtrem příliš stejně hrát nemohla. Byla to příjemná tečka a těším se, až sem někdy pojedu zas. Příští podzim tentokrát ale asi vynechám. Je třeba v tomto životě stihnout ještě i jiné lokality. :)
