Tromsø 2022

Krátké a intenzivní. Takové to tentokrát opravdu bylo.

Nikde jinde ve Skandinávii jsem se necítila víc doma. Naplno a se vším všudy jsem se ale stěhovala do Tromsø až ke konci roku 2019. Už asi po měsíci jsem si myslela, jak je jasné, že tu už zůstanu. Měla jsem super práci, kolem sebe partu skvělých lidí a žila jsem v ráji outdoorových aktivit. V březnu přišel covid i do Norska. Ze dne na den to bylo jinak. Cítila jsem se jak čtyřleté děcko, kterému někdo vzal hračku a hlavou mi běhalo, proč to zrovna teď, když jsem tak šťastná, muselo skončit. S těžkým srdcem jsem po měsíci restrikcí odjela. Přestože ty dva roky většině z nás utekly tak rychle, že jsme je ani nestihli postřehnout, i tak se mnohé stačilo kompletně změnit. Včetně mých plánů do budoucna a pocitů ohledně způsobu, jakým jsem svůj život vedla. Setrvačnost je ale záludná.

Tromsø pro mě byla tak trochu neuzavřená kapitola, chtěla jsem se vrátit. Aspoň na chvilku. A tak přestože to moc nezapadalo do současného konceptu, nakonec jsem na konci ledna přece jenom seděla v letadle se smělým plánem zůstat v Tromsø kromě dvou víkendových odletů kvůli škole až do konce dubna. Myslela jsem si, že to bude příjemné rozloučení se s touto životní etapou, že si aspoň pořádně zalyžuju, užiju pravou zimu, nafotím si pár obrázků, potkám se se všemi skvělými lidmi, kteří se tak snadno ztrácí ze života, když každý žijeme v jiné zemi. Nečekala jsem, co se mi stane. Dobrého bylo tentokrát pomálu. Ale díky aspoň za to.

Dopoledne po příjezdu. Přijela jsem do Tromsø asi týden po konci polární noci. Okamžitě jsem šla aspoň na malou šlapačku na Finnlandsfjellet. Byl perfektní sníh a krásné mraky. Měla jsem v batohu komplet vybavení, ale nechtělo se mi ho vytahovat a tak jsem si fotila jen telefonem. Vždyť ještě mělo být tolik dalších příležitostí…

Původně jsem měla hned po příjezdu nastoupit do práce, ale zatímco jsem seděla v Praze na letišti, zazvonil mi telefon a dostala jsem na poslední chvíli nabídku jít jako guide se skupinkou nadšenců na nejvyšší horu Finska, protože původní guide chytil covid. Já už jsem tam jednu zimní expedici kdysi podnikla. Kývla jsem. Chtělo se mi. Odsunula jsem tedy pracovní plány a narychlo se připravovala na 10 dní putování po mrazivých pláních. Ten týden bylo v oblasti mezi -30, jednu noc i -38 stupňů. To už jde hodně cítit. Měla jsem respekt a obavy, hlavně z omrzlin, nejen mých. Teploty se nakonec naštěstí na plánovaný termín trochu zvedly. Těšila, že po dlouhé době budu moct podniknout něco takového… Večer před plánovaným začátkem jsem vyzvedla skupinu na letišti. Měla jsem dobrý pocit a méně obav. Všichni vypadali sympaticky a nikdo nepůsobil dojmem, že by podobnou věc nemusel úplně dobře zvládat. Hlavou se mi honilo, že to bude fajn a sranda… A sranda začala velmi brzy. Měla jsem boží nápad, že bychom mohli MHD jet o zastávku dál, než bylo původně v plánu, protože to odtamtud k hotelu bylo asi o 50 metrů blíž. Osudová chyba.

Zastávka byla položená v mírném kopci a přímo vedle ní bylo místo, kam se z centra odkládal uklizený sníh, který při místním počasí střídavě taje a zase mrzne a přitom se napříč celou cestou udělá vrstva ledu. Už ani nevím, ale podle mě jsem ani neudělala krok. Prostě jsem stála na místě a převážila se z jedné nohy na druhou. Podklouzly mi nohy a při tom jsem natáhla ruku, ve které jsem na stojáka přidržovala expediční saně, aby se nerozbily. Plast držel dobře, kosti už tolik ne. První sekundy jsem se přesvědčovala v hlavě, že je to jen naražené, ale přes bolest mi téměř nešlo ani mluvit, dýchala jsem jak před porodem a nevěděla jsem, jestli se dřív pozvracím nebo rozbrečím. Ve skupince byli shodou okolností i dva doktoři, z nich jeden ortoped. Řekl, ať s tím zkusím pohnout, že pokud jsem si narazila loket, měla bych to rozhýbat co nejdřív, než to zatuhne. Nic, zero, nada. Prohlásila jsem, že jsem si to určitě zlomila. To je asi poslední věc, kterou chcete od guida slyšet ani ne 24 hodin před startem. Připadala jsem si jak hrozná lama, největší amatér. Seděla jsem na zemi a přímo přes cestu v agónii koukala na červený dům na fotce, dokud se někdo neprobral a neřekl, že aspoň popojdeme do hotelu, kde to vyřešíme.

Už nevím, proč jsem nepředala papír s rezervací někomu způsobilému, ale moje expediční parta musela být v podobném šoku. Na recepci jsem pak se zmatenou paní mluvila stylem: "Dobrý den… Uf, promiňte, uklouzla jsem a bolí mě ruka… Máme tu rezervaci… Au, uf. Číslo rezervace je… Promiňte, dělá se mi zle… Takže to číslo… Asi jsem si zlomila ruku, víte…” Hodně bizarní scénka. Paní z hotelu předala účastníkům klíče a v doprovodu jednoho z nich mě odvezla na pohotovost se slovy, že to bude rychlejší, než čekat na sanitku. V tomto jsou Norové skvělí. Vždycky se snaží v krizových situacích ochotně pomoct.

Rozbrečela jsem se nad RTG snímky? Samozřejmě. Změnil se instantně pláč v úsměv po dávce morfínu? Ano. Vydrželo to? Nikoliv. Vzápětí mě jeden člověk pevně přichytil za ramena k posteli a řekl něco jako: “We have to fix it. It’s okay to scream.” Přiskočili další dva týpci a lomcovali mi s tím sem a tam. Strašné, drogám navzdory. Nakonec prohlásili, že to nejde a že to musí nasadit v narkóze. No… Tak to jste mohli rovnou, protože toto bych si radši nepamatovala. Po probuzení jsem si střihla další meltdown, když za mnou přišel doktor a vedl ke mně katastrofickou řeč, že moje ruka už nikdy nebude jako dřív, že už nikdy nebudu moct třeba lézt nebo se jakkoliv věšet na ruce, a celý proslov zakončil slovy, že se mám stavit za týden na operaci, protože to kvůli otoku nemůžou udělat hned. Nepřijde mi fér, aby doktor, který má přirozeně u lidí autoritu, okamžitě takto vzal naděje na zlepšení, v ten moment mi z toho bylo fakt těžko. Naštěstí neměl úplně pravdu. Kromě této perličky si narozdíl od mnoha jiných na norskou zdravotní péči nemůžu stěžovat. Personál byl extrémně milý, všechno mi hezky vysvětlili. Vsugerovala jsem si, že je lepší, když mě odoperuje doktor, který se pravděpodobně v ledovém kopcovitém Tromsø s podobnými úrazy setkává častěji. Doma by mi navíc dost možná operaci kvůli covidu odložili.

Cítila jsem se úplně stejně, jak jsem vypadala - strašně. Ke konci týdne před operací jsem ale měla pocit, že se to hojí rychle. A určitě si ke konci zimy ještě zajdu i na lyže. Už asi po třech dnech jsem zvládla udržet lehké předměty a den před operací jsem i zmáčkla kliku. Po operaci to šlo exponenciálně dolů a v ruce jsem neudržela prakticky nic celé dva týdny. Bolely i sebemenší pohyby prsty, všechny svaly a vazy vedou až do loktu. K tomu strašně pálila jizva. A aby toho náhodou nebylo málo, objevili mi v krvi nedostatek železa. Vyfasovala jsem domů dvě velká balení oxycodonu. O tomto léku jsem doposud četla jen v bulvárních článcích o závislostech amerických celebrit. Pokud v Americe stejně jako v Norsku předepisují daleko větší množství léku, než je skutečně potřeba, nedivím se, že je to tak běžné. Náladu to umělo dočasně zvednout, to zas ne že ne. Předepsané dávkování ale přestávalo tak dobře účinkovat už asi po třech dnech, tak jsem raději plynule přešla dobrovolně na paralen.

Před operací, při převazu po operaci, po sundání sádry. Víc hnusných fotek už nemám, nebojte a promiňte.

Když to šlo a bylo dobré počasí, jezdila jsem na northern lights túry “jen tak”, abych neseděla sama doma. Většinou jsem se domluvila s kamarádem Markem Rybářem, který tuto zimu guidoval pro firmu, kde jsem před lety pracovala poprvé v Tromsø i já, takže jsem mohla prakticky kdykoliv vyjet ven s nimi. Jela jsem takto na túru asi tři dny poté, co mě pustili s nemocnice. Že si to v podstatě jen odsedím, budu koukat na nebe a povídat si s Markem. Jeli jsme velkým autobusem po úzké zasněžené cestě a za zatáčkou se objevil rychle jedoucí kamion. Řidič začal brzdit, ale na sněhu na to nemohl totálně dupnout. Kamion vypadal, že nebrzdí vůbec. Nohama jsem brzdila spolu s řidičem. V momentě, kdy začal křičet “fuuuck” jsem ještě stihla zdravou rukou částečně zakrýt obličej a čekala jsem, z které strany dostanu ránu. Hlavou mi prolétlo, že Marek, který seděl úplně vepředu v linii řidiče pode mnou, celou dobu klečel na sedadle otočený na mě a že nemá zapnutý pás. Nic se nikomu nestalo. Kamion narazil jen do rohu předního skla a urazil zpětné zrcátko. I tak strašná rána. Ujel. Řidiče autobusu, mě a Marka zasypaly střepy. Lehce mě škrábly těsně nad okem. Střepy jsem ve fotobatohu našla ještě nedávno. Marek si od té doby dělal legraci, že mě na túrách nechce, protože přitahuju smůlu.

Dny se táhly jak žvýkačka. Zůstat sám, když se něco takového přihodí, není nic moc. Můj spolubydlící, který mi pomáhal aspoň s pár základními věcmi, pár dní po operaci pracovně odjel. Na kontrole mi ale brzy udělali radost tím, že mi sundají sádru asi o týden dřív a dají mi pohyblivou ortézu. Naivně jsem si myslela, že za tři dny povolí zatuhnutí, že ruku víc ohnu a narovnám, že si konečně normálně pravačkou vyčistím zuby, příborem si dosáhnu k puse, namaluju se, udělám si pevný culík normálně u hlavy a budu moct začít fungovat… Nestalo se, a to ani trochu. Rozsah v kloubu byl asi 20-30°. Kdykoliv jsem si někde jen trochu “přimáčkla ruku”, provázela to taková bolest, že se mi z toho dělalo špatně. Přitom na první pohled taková blbost.

Ruku plně nenarovnám do teď. Vadí mi to nejvíc na kole a oštěpářka už ze mě asi taky nebude. Co už. Zvykla jsem si.

Do práce už jsem v plánovaném režimu nenastoupila. Párkrát jsem to zkusila, ale moc to nešlo. Levou rukou se foťák ovládal dost nemotorně. Původní plány byly sci-fi. Tak jsem to vzdala a začala se chystat na odjezd. Krátce poté, co jsem udělala rozhodnutí, že jedu domů, jsem začala konečně cítit, že to bolí méně. Aby taky ne, bylo na čase. Začínat ale úplně cokoliv nemělo už žádný smysl.

Jsem zvyklá odjízdět z Norska s disky plných nových fotek. Tentokrát to nešlo. Domluvila jsem se ale na poslední chvíli na jedno odpoledne na focení reportáže na sobí farmě, abych těmito fotkami doplnila soubor a mohla to použít do školy. Odpoledne jsem strávila se Sámou Reiulfem na jeho farmě na Sommarøyi, nedaleko od Tromsø. Reiulf je má hezky ochočené, přijdou až na ruku. Samozřejmě se však ani tohle neobešlo bez nějakého kiksu a tak jsem za prvé během focení na farmě dost blbě spadla a nalehla jsem si celou vahou těla na zraněnou ruku. Tento pád můj pokrok v rekonvalescenci vrátil tak o týden zpět, ale naštěstí jsem si nic neurvala. Za druhé jsem ze sobů dostala alergickou reakci a celá se strašně osypala. Hm. Takže teď se mi něco stane pokaždé, když vytáhnu paty z domu, chápu to dobře?

Nešlo z toho v mém stavu a za jedno odpoledne udělat bohviečo, ale když už nic, pohladilo mě to na duši.

Místní sobí jednorožec. Má běžně dva normální parohy a k tomu další uprostřed čela, který mu ale na jaře neodpadává. Jeho matka ho po porodu opustila, protože asi vycítila, že je něco “špatně”. Vyrostl tedy na farmě u lidí a nepřipojoval se ke stádu v horách. Všichni sobi se tu nebojí přijít si k ruce pro jídlo, ale prudký pohyb je vyplaší, nemají rádi hlazení. Tento jednorožec byl nejochočenější. Když jsem mu dala z ruky, až do konce focení za mnou běhal jak pejsek.

S Reiulfem před jeho lavvu. Chystal laso, protože chtěl ukázat, jak umí chytit soba. Ač jsem moc nechtěla, ať to dělá, nakonec jsem byla ticho. Sámové jsou extrémně hrdí a protektivní vůči jejich zvyklostem a byla jsem ráda, že byl Reiulf tak ochotný mě tam pustit a věnoval mi svůj čas.

Celé to byla trochu drastická scéna, ale o ty není v sámském prostředí nouze. Patří to k nim. Reiulf chytil soba hned napoprvé. Smyčka lasa se mu zachytila za čumák. Normálně by to mělo být kolem krku. Přesto smyčka držela. Chudáček. Reinulf soba táhl k sobě, zatímco ten se ze všech sil snažil neúspěšně vyprostit. Pak ho převalil na zem a zasedl, přičemž mi jen tak mimochodem sdělil, že je to březí samice. Bylo mi líto, že to udělal kvůli mně a fotce, ale nechtěla jsem urazit. Umět házet lasem je jednou ze základních dovedností, které si předávají z generace na generaci. Trochu mě děsí se na této fotce dívat na to vyděšené oko budoucí sobí maminky. Pro lidi zvenčí může být dost drsné podobné scény pozorovat. Na druhou stranu, kdybychom se chodili dívat na běžná jatka hospodářských zvířat, naše pocity by asi byly ještě daleko horší. Snad se z toho sobice brzo otřepala.

Staré přísloví praví: Nikdy se nestav mezi soba a žrádlo!

Na večer jsem se ještě připojila ke krmení sobů. Vyjeli jsme skútrem na kopec, kde Reiulf začal sypat z vlečky krmné peletky. Sobi za námi zběsile utíkali. Naučení. Zvířata se některé zimy musí dokrmovat, protože nejsou schopna si pod sněhem vyhrabat mechy a lišejníky. Poslední zimy se střídá teplé a studené počasí, často prší i v oblastech, kde se to dřív nestávalo. Ve sněhu pak vznikají tvrdé vrstvy ledu, přes které se nejde kopýtky prohrabat. V roce 2019 kvůli stejnému problému na Svalbardu umřelo hlady až 200 sobů. Je to velmi náročné i pro samotné Sámy, protože musí každý den v horách na skútrech najezdit 200 km dlouhý rádius, aby o stáda nepřišli. Smutné dopady klimatické změny.

Poslední den v Tromsø jsem strávila s kamarádem Markem. Jizva už vypadala celkem zaceleně, takže jsem sebrala odvahu a šli jsme společně do nové plovoucí sauny v centru města. V rámci svého štestí jsem i zde samozřejmě uklouzla a pád zachytila pravou rukou. Po deseti minutách rozdýchávání ale nakonec i koupačka byla, i když jen dip. Plavat jsem se ale neodvážila. Plavu spíš jako pes i se zdravou rukou, natož pak s tou atrofovanou kostí potaženou kůží... Je hustý, jak rychle svaly sejdou. Za celé ty roky jsem do moře v severním Norsku vlezla uplně poprvé. Norům na to stačí, když je sem tam v létě přes dvacet stupňů. To pak všichni chodí v trenkách a na arktických plážích to vypadá jak na Havaji. Marek, ten chodil do sauny celou zimu. Vesele si skákal šipky, jako kdyby voda měla 25 stupňů.

Poslední klidný večer jsem se k Markovi přidala na túru a jeli jsme do mého oblíbeného Grøtfjordu. Byla poměrně teplá jarní úplňková noc. Udělali jsme oheň. Na druhý den jsem měla narozeniny. Skoro jako na zavolanou krátce před půlnocí přišla moc hezká polární záře na rozloučenou. Byla jsem ráda, že jsem měla příležitost rozloučit se nějak příjemně, tentokrát i bez nějaké další nepříjemnosti. Pokaždé mi je líto, když z Norska jedu domů, ale tentokrát mi to určitě bylo líto úplně nejmíň. A hlavně bylo na koho se těšit.

Jedna z věcí, která mě na Markovi celou dobu strašně štvala, byla ta, že celou zimu chodil po zledovatělém městě v barefootech s nulovým vzorkem na podrážce. A nedal si říct ani když jsem mu mávala sádrou před nosem. To já po úraze nešla bez nesmeků na botech už ani 20 metrů před dům s odpadky do popelnice.

Třicátiny jsem strávila naprosto stylově - snahou narvat do kufru všechny věci, které se z nějakého důvodu vždy zdvojnásobí. Nechápu, že se mi to podařilo i tentokrát za takovou chvilku. Brzo ráno odlet. Měla jsem vypadnout dřív, ale všechno se zpětně vidí daleko jasněji, než když to člověk aktuálně řeší. Tak jak říkám pokaždé, když odjíždím… Vi sees, Norge.